Nedávno jsme měli úkol na filosofii o kráse a proč to nehodit na blog ne?
„Co je to krása?“, kdyby se mne na tuto otázku zeptal můj mladší
bratr, asi bych mu úplně nedokázala odpovědět, protože si na krásu musí
každý udělat názor sám,
ale začala bych velmi rozkošným citátem o kráse, kterým by můj pokus o vysvětlení krásy odstartoval:
„Utrhl jsem květinu, zvadla mi. Chytil jsem motýla, zemřel. Až pak jsem pochopil, že krásy je třeba dotýkat se srdcem.“ – Andrej Plavka.
Krása je tedy něco nedotknutelného, něco jedinečného a když existuje
na světě něco unikátního, tak se o tuto věc usiluje milióny lidí. Teď,
ale nastává otázka, o jakou krásu tu vůbec jednáme. Existuje spoustu
příběhů, osudů, písní, ale i faktů o tom, že vzhled jako takový nemusí
být důležitý, je tu ale jedno velké ale: podle mne každý člověk, který
chce být šťastný musí být krásný, ale taky vědět to, že on krásný je.
Teď nehovořím o vzhledu jako takovém, ale o opravdové kráse. Té kráse,
která mění životy, která vám dodá sílu a pokud je opravdu nefalšovaně
silná dodává energii i vašemu okolí.
- Krásu musí každý najít sám, například já si myslím, že už jsem své
kráse na stopě. Jednou ji společně se sebevědomím, které už neztratím,
najdu a poté budu rozvíjet. Tyto dvě věci bych přirovnala k zdravému
vztahu s milovanou osobou: hledají se a budují se dlouho a když je
ztratíte, tak to bolí. Jenže krása je podle mého názoru vztah silnější a
více neprobádaný (aspoň pro mne).
Krása závisí na činech a rozhodnutí. Nemyslím rozhodnutí, toho typu,
jestli půjdete na plastiku nosu nebo prsou. Nemyslím ten čin, že si
koupíte k obědu salát, abyste měli pekáč buchet. „A co když začnu chodit
na kurzy herectví a mluvení před spousty lidmi? Stoupne mi sebevědomí,
protože můj strach zmizel!“, ano to zní logicky, určitě budete asi více
šťastný!
- Ale co si ozkoušet něco hlubšího: Vidíte také tu plačící dívku na
mostě jako já? Šli byste za ní? Objali byste jí? Otřeli byste ji mokré
oči? Vyslechli byste jsi ji a pak jí koupili zmrzlinu? Ne. Nebo snad
ano? Hovořím tu o velmi silných emocích a kuráži. Znám jen pár lidí
s takovou odvahou a silným emočním cítěním. Tito lidé mne vždy překvapí,
zeptají se na otázku, o které jsem nikdy nepřemýšlela, zaskočí mě, vidí
ve všem hlubší smysl anebo právě naopak mě odradí od řešení malých
problémů, ve kterých žádný smysl není. Snaží se řešit zásadní problémy
přítomnosti, duchovna, budoucnosti, baví se utvářením nových názorů,
slintají nad tím, když se jejich psychický výzkum potvrdí, přemýšlí o
sebe sama, pracují na něm a jejich zlomená srdce doslova krvácí. Čím
více takových lidí znám, tím více stoupá, řekla bych i moje láska, k nim
stoupá. Tito lidé jsou většinou umělci, protože pochopili, že krása je
jedinečná.
Krása je umění a v umění hledáme krásu. Racionální člověk, který nemá
rozvinuté emoční cítění nepochopí poslední Kupkovy obrazy, nepochopí
poslech rozsáhlého hudebního díla, nečte Shakespeara a nevyměňuje si o
něm názory s ostatními, nedokouká Mechanický pomeranč a nechodí si
poplakat na baletní vystoupení Čajkovského. Říká se, že „umělci“ tvoří
pro slávu, pro peníze nebo pro uznání a určitě takový lidé jsou. Proč to
ti „umělci“, ale dělají? Řekněme si to jedním slovem – droga. Sláva,
peníze, uznání, sex, ale i vzhled – vnější krása… to všechno jsou drogy,
lehké radosti a špatné strategie pro zvýšení sebedůvěry (Ivo Toman).
Nic z toho, ale nemusí být vůbec špatné! Umělci se rodí pro šíření
názorů, ponaučení, kultury, štěstí, mají své poslání a jsou to poslové
příběhů, a to myslím všech bez výjimky. Mohou koordinovat společnost,
rozvíjet nápady, být inspirací, vyděsit, rozesmát, rozplakat druhé,
měnit názory a tak dále. A pokud se při jejich cestě za jejich poznáním a
pátráním, jako bonus objeví jedna z „našich drog“ a nebudou ji moc
věnovat pozornost, může jim i pomoct.
- Obdivuji. Velmi obdivuji osoby, kteří vidí krásu v lidech, kteří ji
ani sebe samém nevidí. Takové osoby jsou pro mne skrytým zlatem naší
společnosti.
Lidé očima nevidí na první pohled duše, ale těla. Tělo má každý jen
jedno a pak můžeme jednat o reinkarnaci. Na světě je spoustu lidí, kteří
se narodí s „poškozeným tělem“, ale spousta z nich měla život plný
krásy a zážitků, o kterých by mohli sepsat tlustou knihu. Logické tedy
je, že lidé, kteří jsou úplně zdravý, tak by ty knihy mohli napsat
rovnou tři! Nebudete tomu věřit, ale jsou tu osoby, kteří si svoje těla
vědomě ničí! Já opravdu nekecám, jako fakt ne! Nebo jsem slyšela o
naprostých zrůdách, kteří vědomě ničí těla, ale i duše druhých a
nejhorší na tom je, že je to dělá šťastnými.
Pohled na krásného člověka nás dělá šťastnými, proč si tedy tyto lidi
neprohlížet déle? Já jsem pro zavedení nového koníčku „pozorování
krásných lidi pro podporu našeho zdravého duševního já“.
Upřímně říct o
sobě, že jsme krásní, je složitější, Nedávno jsem pochopila, že
pokoušení se o to může dojít k naprosté ztrátě sebedůvěry. Moje máme
bere neopečovávané/nezdravě vypadající tělo za slabost duše. Co je, ale
slabost? Je vůbec špatná? Moje srdce mi říká, že ne, ale názor na
slabost si stále ještě utvářím.
Objevuji nové osobnosti, poznávám kvalitní lidi, snažím se si dělat
názory, cítím silné emoce, o kterých čtu a zároveň se je snažím zhmotnit
na papíře, navazuju, posiluju, zapomínám a ruším pouta, to vše dělám za
běhu.
O běhu se říká, že je jeden z nejpřirozenějších pohybů pro
člověka. Proto si nebojím stát za názorem, že život je jeden velký
maraton. Možná jsem poslední dobu šla pomalu a možná jsem zabloudila,
ale poznala jsem spoustu krásných lidí, kteří mne směřují k cíli a
k něčemu vyššímu. Krásu budu vnímat každým svým smyslem, ať je
v jakékoliv formě a nikdy o ní nebudu lhát, protože bych lhala jen sobě a
proč si ubližovat ne?
Во
втором квартале 2017 года средняя месячная зарплата в Чехии («грубая» —
до вычета налогов) выросла до 29 346 крон. Это на 2074 кроны больше по
сравнению с аналогичным периодом 2016 года. Номинальный рост составил
7,6%, а реальный (после вычета инфляции) – 5,3%. Такие данные во вторник
опубликовало Чешское статистическое управление (ČSÚ).
